Mymagiclife | Milovat, či trpět

 Ahoj všichni! Doufám, že si užíváte prázdniny a pokud je už nemáte, tak alespoň to krásné sluníčko, co nám teď svítí. :) Dnes bych chtěla psát o něčem, o čem přemýšlím už velice dlouho a nemohu najít tu správnou odpověď. Tak trochu doufám, že až zveřejním svůj článek, tak se toho někdo z vás moudrých lidiček chytí a třeba se té odpovědi konečně dočkám. Ještě předtím, než začnete číst, tak varuju ty lidi, kteří jsou vůči víře a takovým věcem skeptičtí. Nemuselo by se jim to líbit.

Zmiňovaným tématem budou vztahy. Snad každý člověk na téhle planetě by chtěl potkat někoho, s kým by mu bylo dobře a s kým by byl až do oné smrti šťastný. Ani já nejsem vyjímkou. Jenže jakmile naše první lásky, první pubertální chození pomine, zjistíme, že to až tak jednoduché není. Že je to ve skutečnosti celoživotní hledání, celoživotní proces. Mám za to, že láska je vším. To, co děláme je buď výplodem lásky, nebo naopak strachu. Myslím, že strach se může projevovat i jako nenávist, žárlivost apod. Nedávno jsem četla v jedné velice moudré knížce, že my lidé jsme tu na světě proto, abychom znovuobjevili sami sebe. Abychom se sjednotili s Bohem. A vztah má být určitým nástrojem, jak toho docílit. To není moc romantická představa, co myslíte?

Na prvním místě by prý měla být láska k Bohu. A ten je v každém z nás. Tudíž bychom měli milovat především sebe, abychom mohli milovat druhé. "Miluj bližního svého tak, jako sama sebe." Pokud se člověk nenávidí, nemůže cítit o nic moc víc k jiným lidem. Vždy je bude posuzovat, hodnotit. Možná k nim bude hodný, ale nikdy to nebude ta pravá láska. Myslím si, že o tomhe to celé je. A další věc, která je ve vztahu důležitá je, že bychom před tím druhým měli být sami sebou. Každý člověk má přirozenou potřebu seberealizace, projevování ostatním jaký je ve skutečnosti. A nejlépe to jde s někým, kdo je na stejné vlně jako on. Jeho partner.

Velice důležité je důvod, proč do vztahu jdeme. Vztah, který vznikl za důvodem, abychom nebyli sami, důvodem fyzického potěšení, nikdy nemůže fungovat dlouho. Vztah by měl vzniknout, protože k druhému něco cítíme, ne ? Já alespoň nikdy nepochopila a nedokázala být s někým jen proto, protože je hezkej a fajn a na tu lásku teprve čekat. Další věc je, že by nás vztah měl někam duševně posunout. To je přeci onen smysl. Jednak budeme zaplaveni láskou a budeme jí tak lépe vnímat, rozdávat, budeme šťastní. Ale taky, v případě že narazíme na někoho chytrého, nás to obohatí i po rozumové stránce. Jedno je jisté, jakmile vstoupíme do pravého vztahu z lásky, tak už nikdy nebudeme stejní, jako předtím. Staneme se jinými, víc sami sebou a ještě něco navíc.

Vím tudíž, proč vztahy jsou. Co z nich má vyplynout, jaký je jejich přínos. Vím, jakou důležitost hrají v životě každého z nás. Ale pár věcí mi ještě zůstává skrytých. 

Tak se proto ptám vás starších, zkušenějších, co vy na to. Mám o tom podle vás správnou představu, nebo se mýlím? Je jediná pravá láska ta, která vznikla hned, nebo tzv. počkání si na lásku funguje? A je těch pravých lásek víc? My nezadaní, měli bychom lásku vytrvale hledat a nebo prostě čekat až se objeví?

PS: Prosím nekomentujte hnusně. Kritiku beru, ale rozlišujte mezi ní a zaujatostí. Pokud někdo nemá vztah k víře a chce komentovat, tak ať se prostě vyjádří jen k části. Díky :)